Pokračování předchozí části
Sobota 10. června 2023
V půl jedné mně probudila bouřka, která trvala něco přes hodinu. Podařilo se mi usnout, ale spala jsem
špatně a neustále se budila. Po sedmé hodině jsem vstala a po ranní hygieně šla opět utřít stůl a židličky
na balkoně. Když jsem zametala jehličí a šištičky, vstával muž. Po snídani jsme zvažovali, co budeme
dělat. Zatažená obloha a 19°C nevybízela k pobytu na pláži. Snad jen pro otrlé. Nakonec jsme se
rozhodli, že se zajedeme podívat do centra Rosoliny.
Město je malé a nijak zvlášť hezké. Jeden kostel, který byl zavřený, několik památníků a budova
radnice byly asi jedinými památkami.
Koupili jsme známky na pohlednice a kus vixlajvantu na balkonový stůl, který nebyl vůbec hezký, byl
k neumytí a navíc zapatlaný černou barvou. Muž pronesl, že ubrus ho pozvedne o nějaký ten level.
Udělali jsme si okruh Rosolinou a došli zpátky k autu. Na městečku bylo vidět, že veškerý rozvoj a asi
i většina rozpočtu míří do jeho přímořské části Rosolina Mare.
Působili jsme tu asi poněkud nezvykle a pár místních obyvatel na nás tak koukala. Pravděpodobně sem
mnoho turistů nezavítá. Tady opravdu chcípl pes.
Něco málo o městě: Rosolina je město s zhruba 6200 obyvateli a leží v deltě Pádu. Jeho součástí je přímořská část Rosolina Mare, Volto a ostrov Albarella Celé jeho území se rozprostírá v místech, kde se v minulosti ústí Pádu do moře neustále měnilo a až jeho regulace do kanálů trojúhelníkového tvaru umožnila vznik města. Z archeologických vykopávek lze doložit, že se tu vyskytovalo osídlení už v dobách etrusko-římských. Ve druhé polovině 12. století se Pád rozdělil na dvě hlavní větve, z nichž jedna (Po delle Fornaci) tekla v místech dnešní Rosoliny. Tato větev se dále dělila na tři toky Tramontana, Levante a Scirocco. Ve druhé polovině 16. století hrozilo, že Pád Tramontana zaplaví Benátskou lagunu a poškodí přístavy Chioggia a Benátky. Proto mezi roky 1600 až 1604 došlo ke kácení stromů v Porto Viro a k regulaci toku, který se odklonil na jih. Stejný postup pak následoval i s dalšími větvemi Pádu. Nové pásy území, které vznikly díky regulaci Pádu, byly přiděleny bohatým rodinám a benátskému patriciátu. Byly využívány zejména zemědělsky a daly vzniknout dnešním městečkům. Rosolina se roku 1806 stala autonomní obcí Napoleonského království. Po roce 1811 jí ovládali Habsburkové a roku 1866 byla připojena k Benátsku. Od 1. ledna 1948 je samostatnou obcí.
Přímořská část Rosolina Mare začala být budována v 50. a 60. letech 20. století na tenkém písečném poloostrově, který je zhruba 8 km dlouhý a 1 – 3 km široký. K jeho vzniku došlo během staletí, kdy se zde ukládaly sedimenty řek Pádu a Adiže. Původně zde začaly vznikat rybářské osady a ty pak vystřídala v severní části poloostrova výstavba rekreačních komplexů, hotelů, kempů. Z Rosoliny Mare se stalo jedno z hlavních center turistického ruchu v této oblasti. A zatímco v létě je hodně navštěvováno, v zimních měsících se počet obyvatel velmi výrazně snižuje. Za zmínku a návštěvu určitě stojí botanická zahrada Porto Coleri v jižní části poloostrova.
Volto se rozkládá podél Via Romea, tedy E55 od Adiže k odbočce do Rosoliny.
Ostrov Albarella leží jižně od Rosolina Mare. Jeho délka je přibližně 3,5 km a šířka 1,5 km. Je v soukromém vlastnictví. Původně patřil Benátské republice, pak se dostal do majetku šlechtických rodin a od roku 1988 jej vlastní skupina Marcegaglia. Má kolem 150 stálých obyvatel a je zaměřen výhradně na turistický ruch. Je zde velice silně omezena jakákoliv doprava a jediným tolerovaným dopravním prostředkem je tu kolo. S pevninou je spojen mobilním mostem. Vstup je povolen pouze těm, kteří tu mají zajištěné ubytování.
Manžel navrhl, že se zajedeme podívat do Adrie, která je odtud 5 km. Proč ne? Nevím, na co se díval,
ale 5 km to rozhodně nebylo. Cesta byla zajímavá, část vedla podél částí řeky Pád - Po di Levante a Po
di Venezia, mířících do Jaderského moře naprostou rovinou.
I toto místo nese stopy původního etruského osídlení ze 6. století př.n.l. Původní ves Adrias, byla vybudována na kůlech v mokřadech řeky Pád v podstatě na dohled mořského břehu. Byl zde vybudován prosperující přístav. V té době tudy protékala jedna z větví Pádu. Adria se pak stala řeckou kolonií a ve 3. století př.n.l. byla obsazena Galy. Později se dostala pod nadvládu Říma. Přístav se zanášel, město začala ztrácet svůj význam a k moři musel být vybudován umělý kanál.
Postupné zanášení delty Pádu vzdalovalo město od moře. Přístav ztratil své postavení, z města se stalo méně významné místo. V 15. století během války o Ferraru byla Adria napadena Benátčany, kteří město vyplenili. Stala se z něj obec uprostřed malarické bažiny. Když začaly v 17. století rekultivace toku Pádu, znovu začala Adria nabývat na významu. Byla pak pod nadvládou Napoleona, kdy byl zaveden občanský zákoník, založeny veřejné školy. Po porážce Napoleona se stala součástí Habsburské říše a pak se stala součástí sjednocené Itálie.
Adria už na první pohled byla o poznání mnohem zajímavější, než předchozí město. Jen to příšerné
počasí. Dlouho jsme jezdili, abychom našli místo k zaparkování. Po delší době se nám podařilo
zaparkovat kus od centra u Canale Bianco, což je uměle vytvořený kanál, který odvádí vodu do
Levantského Pádu. Proč nebylo možné najít místo k parkování nám došlo, když jsme v mírném dešti
přešli most a zjistili, že jsou tu trhy. Prošli jsme je, aniž bychom si cokoli koupili. Spousta trhovců už
své stánky kvůli počasí balila. Foťák jsem měla pod pláštěnkou a ani ho nevytáhla. V dešti a
pošmournu by fotky města v kombinaci se zmoklými stánky asi za moc nestály. Zajeli jsme pak do
nákupního centra, ne prioritně kvůli nákupům, ale kvůli záchodu. A potom při vyjíždění z obrovského
parkoviště muž vyjel jiným výjezdem, než tím, kterým bychom jet měli. Došlo nám to až po hodně
dlouhé době, že nejedeme správným směrem. Vyrazili jsme totiž do vnitrozemí. Na polích stála místy
voda, která se nevsakovala. Území protkané rameny řeky Pád a kanály, všude nadjezdy a mosty. Otočit
se tady dost dobře nešlo. Povedlo se to až na pumpě, kam jsme zajeli. Muž zprovoznil navigaci,
abychom se z toho labyrintu nějak vymotali. Pak už jsme pokračovali plynule do našeho dočasného
domova.
Protože jsem kvůli počasí nefotila, stáhla jsem z internetu několik fotografií Adrie. Při slunečním svitu
vypadá město velice hezky.
_04a.jpg)
.jpg)
_hinten_alte_D%C3%BCnen_-_--Dia_247-10784.tif.jpg)
Po návratu jsem udělala rychlý a opožděný oběd a po něm jsme si dali kávu. Obloha byla stále šedá, ale
kapky deště, které během dne padaly, se už neobjevovaly. V půl čtvrté jsme šli k moři. Lehátka s
deštníkem zůstala v kufru auta, vzali jsme si jen plážové podložky. Co kdyby. Na pláži bylo minimum
lidí. Co by tam také v tomhle počasí kdo dělal? Do moře jsme vlezli do půlky lýtek. Bylo hodně
studené. Leželi jsme na pláži, četli si a já dokonce usnula. Asi jsem doháněla spánkový deficit. V půl
šesté vylezlo sluníčko. Ač jsme měli v úmyslu zůstat tu jen krátce, vydrželi jsme na pláži do půl sedmé.
Když jsme odcházeli, přicházelo na pláž docela hodně lidí. Že by na večerní koupání? Moře bylo
klidné, hladina jako na rybníku.
Udělala jsem večeři a pak chvíli luštila na balkoně osmisměrky. Když se začalo šeřit, šlo se dovnitř. Na
mobilu mi zbývalo ještě zhruba 800mB dat, která by měla propadnout. Byla to odměna za dobití, ale
časově omezená. Bylo mi jasné, že je nezvládnu vyčerpat a že to propadne. I když jsem se snažila o to,
aby tomu tak nebylo. Napadlo mně, že bych mohla zkusit naladit nějaký televizní program. Muž to
dovedl k dokonalosti tím, že přes hotspot přehrál část seriálu, který jsme měli z domova rozkoukaný,
na notebooku. A pak už jen točící se kolečko na monitoru a zpráva od operátora, že data jsou
vyčerpána. Takže nepropadla a my viděli notný kus seriálu Zlatá labuť. Hraje v něm syn mé
spolužačky a má hodně zápornou roli. A my se můžeme jen těšit na pokračování, až přijedeme domů.
Pokračování příště.
